Je příznačné, že první článek, který píšu na tento web, je o soukromí na internetu. Tématu, které je pro mě důležité a zajímavé. Rád objevuji a testuji různé strategie, jak být (pokud možno) anonymní. Zaroveň mě logicky zajímá i ta druhá strana - kdo o mně co sbírá. A také, co se dá obecně zjistit o lidech/firmách z otevřených zdrojů (OSINT).
Teď k tomu, co se stalo.
13. března 2025 iRozhlas zvěřejnil článek ohledně chystané změny vyhlášky o sběru a uchovávání dat (Vyhláška č. 357/2012 Sb.). Podle ní by měli poskytovatelé internetového připojení (ISP) nově povinnost uchovávat více informavací o našem internetovém provozu a to zejména na jaké IP adresy chodíme. Z podstaty toho, jak internet funguje, ISP ví, jaké IP adresy navševujeme - stejně jako Česká pošta ví, kam doručuje naše dopisy. Rozdíl je ale v tom, jestli si Česká pošta zvlášť uchovává informace o tom, že firmě/člověku XYZ došel tehdy a tehdy dopis, rozměry/váhu dopisu a ideálně i fotku jak vypadal. Trochu jsem to nadnesl, ale jádro je stejné. Poskytovatelé internetu pricipiálně vidí všechna tato data. Otázka je, jestli a co uchvovávají a co s těmito daty dál dělají. Změna vyhlášky by také umožnila policii a tajným službám rychlý přístup k těmto datům. Což jsou další subjekty, které budou "vidět" více a to hlavně plošně. Čím více subjektů, tím větší je šance, že tato data budou zneužita. Stát obecně není nejlepší správce dat a policii často nějakým způsobem utíkají informace ze spisů.
Na druhou stranu, kdybych si obul boty vyšetřovatele, tak bych taky chtěl mít více dat okamžitě po ruce. Citelně by mi to mohlo zrychlit a zjednodušit práci při chytání zloduchů. Jenže tím se můžeme dostat až do Orwellovského světa z jeho románu 1984. Jasně, že by policii pomohlo víc kamer, klidně i v každé domácnosti, každé místnosti a v dobrém rozlišení. Kdyby pak policie chtěla někoho najít a měla jeho fotku, tak systémy na rozpoznávaní tváří (které jsou třeba na letištích) by mohla pachatele rychle objevit. Jenže za mě je toto přesně směr, kterým bychom se neměli vydávat jako společnost. Stejně tak nelibě nesu snahy v Evropě zakázat šifrování. Měl jsem za to, že toto byly bitvy devadesátých let (například Phil Zimmermann, který vyvezl z Ameriky software PGP), které se podařilo vybojovat. Dřív se totiž koukalo na "vývoz" šifrovacího algoritmu podobně jako na vývoz zbraní.
Pro nás - na soukromí dbající občany - to znamená, že musíme neustále dávat pozor na naše politiky. Ti budou evidetně v cyklech znovu a znovu zkoušet salámovou metodou omezování svobody a soukromí internetu. Přitom ministr vnitra Vojtěch Rakušan je teď na sociálních sítích sám proti této vyhlášce, navzdory tomu, že jeho ministerstvo tuto změnu navrhovalo (spolu s min. průmyslu a obchodu). Tady to ale vypadá na typické "kam průzkum, co si lidi myslí, tam plášť".